GRAPEFRUITOVÝ NANUK PROTI JO-JO EFEKTU                                                    

   Znáte to - kamarádka sní pizzu velikosti pneumatiky a i nadále má postavu, jakou vy jste měla jako náctiletá. Vy se na pizzu jen podíváte a máte o kilo víc. Dva měsíce cvičíte jako šílená, hlídáte si příjem kalorií a glykemický index, zelenina už vám leze ušima, jste nevrlá, protože máte věčně hlad a při vaření svíčkové pro vaši rodinu si musíte hlídat, aby vám do ní neukápla slina - a hurá, stálo to za to, pět kilo dole! Kalhoty, do kterých jste se ještě nedávno narvala jen vleže a se zadrženým dechem, jsou vám najednou volné. Kolegyně vás obdivují, už si zase dovedete představit, že půjdete s dětmi na plovárnu a manžel večer nemusí zhasínat. Cítíte se skvěle a pak se něco stane. Pár oslav, nečekaný stres, nával práce v zaměstnání, zlomená noha nebo jste prostě s těmi pěti kily spokojená a vrátíte se k "normální" stravě. A to, co jste pracně shazovala dva měsíce, je za pár dní zpět. Obvykle ještě s nějakým tím dekem nebo kilíčkem navíc. Někdy seberete střepy odhodlání a vůle a začnete znovu, někdy nový začátek odkládáte do chvíle, kdy váš pocit, že se sebou musíte něco udělat zvítězí nad výmluvami a oddalováním. A zahájíte další kolečko s hravým názvem JO-JO efekt.

 

   Jo-Jo efekt není jen věčný koloběh ZHUBNU - ZTLOUSTNU - ZHUBNU - ZTLOUSTNU, ale jde i o to, že ztloustnete v podstatně kratším časovém úseku než za který jste zhubla, a často skončíte na váze vyšší než byla ta výchozí. Je to deprimující, demotivující, prostě k vzteku, ale podle lékařů je to navíc pro náš organizmus nebezpečnější a zatěžující víc, než kdybychom měli trvale původní nadváhu.

 

   Asi nikoho nepřekvapí, že viníkem je zpomalený metabolismus. Donedávna jsem pojem zpomalený metabolismus chápala tak, že při dietě a náhlém cvičení se tělo zalekne, že přichází bída a přepne se na úsporný režim. Takže mu na provoz stačí méně paliva a i těch pár mizerných kalorií, které při dietě přijmu, si hospodárně rozloží tak, aby nemuselo sahat do mých tukových zásob. Je to totiž pesimista a je přesvědčeno, že bude hůř. Tím se hubnutí zastaví a já mu musím poslat buď méně kalorií nebo jich víc spálit pohybem (nebo oboje). To je ovšem nezdravé až nebezpečné (nedostatek životně důležitých živin, vyčerpání). Řešení je vcelku jednoduché - tělo oblbneme tak, aby bylo hezky v klidu a žádný stav ohrožení nevyhlašovalo. K tomu slouží známé sacharidové vlny, podváděcí dny, střídání zátěže apod. Problém je ale v tom, že abychom si vysněnou váhu udrželi, museli bychom kejkle se sacharidy, proteiny a tuky dělat doživotně. Pokud se totiž vrátíme k původnímu způsobu života, budeme na původní váze sice později než po dietách pracujících jen se snížením příjmu živin, ale nakonec na ní zákonitě stejně budeme.

 

   Proč tomu tak je? Proč nemůžeme zhubnout a pak se cpát pizzou jako naše celoživotně štíhlá kamarádka a už nepřibrat?  Samozřejmě, že nejlepší je včas si vytyčit rozumný celoživotní stravovací a pohybový režim, abychom se do jo-jo kolečka vůbec nedostali, ale co když už v něm jsme?

 

   Odpověď možná nalezli v nedávné studii izraelští vědci. Jejich závěry lze zjednodušit tak, že za všechno mohou hloupoučké střevní bakterie, které nechápou, že tlustý člověk už je hubený a chovají se stále tak, jako by byl tlustý. Jinými slovy - střevní bakterie člověka, který je celoživotně štíhlý se chovají jinak než bakterie toho, kdo byl tlustý a zhubl. Bakterie tlustého člověka štěpí určité flavonoidy, které získáváme ze stravy, RYCHLEJI než střevní bakterie celoživotního hubeňoura, takže tlusťoch má nižší hladinu těchto flavonoidů a tím sníženou rychlost oxidace tuků. Potíž je v tom, že bakterie se chovají u zhublého člověka stejně jako kdyby byl stále tlustý - štěpí flavonoidy a tím zpomalují metabolismus tuků. Zjednodušeně - pokud se vrátíme k tučné stravě, díky bakteriím se tento tuk nemění na energii, ale ukládá se. U trvale štíhlého se naopak díky hladině flavonoidů mění na energii. Proč nám to ty zatracené bakterie dělají? Představuji si, že uvažují takto : máme spoustu tuku (tlustý člověk), nemusíme další spotřebovat, ale můžeme ho schovat na horší časy. A jak si tak štěpí, vůbec si nevšimnou, že už nejsme tlustí a "berou" nám flavonoidy dál. A my - při stejném přísunu tuku jaký má naše štíhlá kamarádka, opět tloustneme, protože tuk místo spotřebovávání ukládáme.

 

   Co s tím? Když vědci přepravili střevní bakterie myší normální konstituce do střev myší, které redukovaly váhu, tyto myši už po návratu k tučné stravě nepřibíraly. A naopak - přenesení "tlustých" bakterií do myší normální konstituce mělo za následek přibírání - pokud dostávaly tučnou stravu. Transfer bakterií asi nebude ta pravá cesta pro nás, ale dobrá zpráva je, že stejného efektu vědci dosáhli tím, že myším po dietě zvýšili přísun určitých flavonoidů a ony pak nepřibíraly ani při vysokotučné stravě. Z toho vyplývá, že přidáním flavonoidů do naší stravy bychom mohli zvýšit šanci na udržení váhového úbytku. 

   

   Oba flavonoidy, které izraelští vědci označili jako urychlovače metabolismu - Apigen a Naringen, jsou antioxidanty, o jejichž antiobezitních vlastnostech se vědělo už dříve. Možná proto pro vás nebude překvapení, že jejich největším poskytovatelem je z ovoce GRAPEFRUIT (32,64 mg naringenu v 100G dužniny růžového grepu).  Velmi vysoký obsah apigeninu má heřmánek (840 mg/100 g). Dále například petržel (225,93 mg/100 g ), řapíkatý celer (19,1 mg), máta (8,71 mg), pomeranče (15,32 mg) nebo rozmarýn (24,86 mg).

   O redukčních vlastnostech grapefruitu mě ostatně přesvědčila i jiná studie, tentokrát amerických vědců, kteří prokázali, že při podávání půlky růžového grepu třikrát denně zhubli dobrovolníci v průměru 1,6 kg oproti kontrolní skupině. To bych sice díky hořké chuti nedala, a taky si myslím, že nic se nesmí přehánět, ale jako důkaz mi to stačí.

 

   Vysoký obsah apigeninu a naringenu v běžně prodávaném ovoci, zelenině a bylinkách je důvod, proč mě zmíněná studie baví. Žádná chemie, žádné vnucování potravinových doplňků - místo toho něco, co je dostupné a nepopiratelně zdravé. Možná to bude fungovat a možná, že ne, ale v každém případě zvýšit příjem přírodních antioxidantů bude jedině užitečné. Vlastně jsem si díky této studii uvědomila, že ani jednu z uvedených potravin nejím nejen pravidelně, ale takřka vůbec (kromě pomerančů, samozřejmě). Petržel a máta pár snítek v létě, rozmarýn někdy na kuře, celer naposled asi před rokem, grep tak před deseti lety a heřmánek v dětství. Nic moc. Takže jsem dnes nelenila, skočila do obchodu a přinesla grep a udělám z něj grapefruitový nanuk. Z petržele a celeru nanuk dělat nebudu, i když bych zdaleka nebyla první, ale někdy příště vyzkouším heřmánek.

GRAPEFRUITOVÝ  NANUK

na cca 4 ks 50 ml nanuků

• 200 ml čerstvě vymačkané šťávy z růžového grapefruitu
• střik citronu
• 1 lžíce medu plus na doslazení podle vaší chuti 

- v ovocné šťávě důkladně rozmíchejte med, ochutnejte, případně doslaďte a směs zmrazte v nanukové formičce 

-pokud nemáte formičky, dobře vám poslouží například kelímek od jogurtu - vlijte do něj směs, nechte 30 min. mrazit a pak do předmražené směsi zapíchněte dřívko či lžičku a vraťte na mrazák

Poznámka k textu : Nejsem biochemička ani lékařka, text má informativní a nikoli návodný charakter. I přírodní potraviny mohou být kontraindikativní, např. grapefruit může změnit účinky řady léků, petržel není ve větším množství vhodná pro lidi s nízkým tlakem atd.